I love him

7. september 2013 at 21:20 | Nickie |  Somewhere in Neverland
Pamatuji si přesně, jak jsme se poznali. Bylo to jednoho horkého letního dne a já se vydala na brusle. Jezdím nejradši sama, protože kamarádky mi většinou nestíhají. Jela jsem z kopce na chodníku, lemovaný lavičkami, které většinou zejí prázdnotou. Tentokrát ne. Projížděla jsem okolo party mladých kluků. Nechtěla jsem se na ně moc zaměřovat, ale nějak se nedalo. Začali na mě pískat a volat. Normálně na to nereaguji, mám přece nějakou svoji hrdost. Jenomže tentokrát jsem se jich až moc lekla. Upadla jsem. Cítila jsem se neskutečně trapně. Celá lavička se začala neskutečně smát, bylo mi příšerně. Už jsem se zvedala, že pojedu dál, když v tom jsem si všimla, že jeden z jejich party za mnou běžel a snažil se mi pomoct. Nejdřív se smál a ptal se, jestli mi nic není. Když jsem odpověděla, že jsem v pohodě, usmál se a řekl, že je rád, že by nerad volal záchranku. Vtipálek. Zeptal se, jestli se k nim nechci přidat. Podívala jsem se po jeho kamarádech a raději řekla, že pojedu dál. Přemlouval mě. Přemýšlela jsem nad tím, vypadali to být super lidi. Stejně jsem si stála za svým, že musím domů. Vzdal to a nakonec dodal, že by mě zase rád někdy viděl. Proč ne, jezdím tudy docela často. Dohodli jsme se, že zítra na stejném místě ve stejnou dobu.

Přijela jsem domu a celý den byla ve svém světě. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje a pořád nad tím musím přemýšlet. Vypadal roztomile, tmavé oči, tmavé nagelované vlasy. Ideál. Chvílemi jsem i uvažovala nad tím, že to není reálné, že tam přece zítra nemůžu jít. Nakonec jsem usoudila, že půjdu. Den na to jsem se neskutečně těšila, že ho konečně poznám, třeba si budeme rozumět. Vyrazila jsem. Zase jsem se spustila z kopce a u té lavičky čekal. Tentokrát sám. Vážně jsem nevěřila, že vůbec přijde. Překvapilo mě to. Celý den jsme byli spolu. Nevím jak to říct, něco mi říkalo, že mě přitahuje, že je to skvělý kluk.


Pár dní na to jsem zjistila, že jsem se zamilovala. Měli jsme se zase sejít. Běžela jsem nedočkavostí za ním, je mi s ním vážně moc dobře. Můj běh ukončila až bílá zeď mého pokoje. Seděla jsem na posteli a rozbrečela se. Zamilovala jsem se do kluka, co neexistuje. Všechno se mi to jenom zdálo.
Jak rychle přišel, tak rychle i odešel.
PicturesAndQuotes.net
 

Emily Ros, part 4.- The end.

1. june 2013 at 11:39 | Nickie |  Emily Ros
Všechny se otočily ke mně. Celá třída utichla a všichni se seběhli okolo mě. Poprvé, co si mě někdo všimnul. Jejich pohledy byly kyselé, jakoby se jim líbilo, že mě mohou zase ponižovat. Slzy se mi vrhly do očí, ale já se snažila to nedávat znát. Vzpřímila jsem se a zvedla sebevědomě hlavu nahoru, ať už to bude cokoli, chci to snášet se ctí. Mě nezlomí, ne, teď už ne. Začali se chechtat a něco blábolat. Potom se ale zase otočili na mě a spustili. "Ha, takže ty jsi na holky jo, to abych se bála před tebou nosit výstřihy" "Ona je jako vážně lesba jo? Tak to je hustý". Nadechla jsem se a odsekla "No a co, mám i přítelkyni a náš vztah nám může jakýkoli pár jenom závidět" začala jsem si vymýšlet. "Tak, jak jsem já šťastná si vy všichni ani neumíte představit." Začala jsem ukazovat, že mě nezajímá jejich názor a vymýšlela si dál, jak moc jsem šťastná, aby viděli, že na mě nemají, že se už nikdy nenechám shodit.

Emily Ros, part 3.

16. may 2013 at 17:30 | Thizz. |  Emily Ros
Posledních pár dní mi všechno vycházelo hladce.Ale dnešek byl otřesný.Myslela jsem, že se za mojí nejlepší kamarádkou skrývá někdo jiný, lepší.Jako každý pátek, jsme si s Amy vyrazily na skate.Po hodině jsme byli vyčerpané a tak jsme se svalily do trávy.
"Chtěla bych ti něco říct." začala jsem nejistě.
"Povídej." usmála se na mě Amy.
"Myslím, že by jsi to měla vědět.Ale slib mi, že to nikomu neřekneš."
"Prosimtě, komu bych to říkala?" divila se Amy.
"Jsem na holky." řekla jsem dost potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, ikdyž jsem byla přesvědčená, že tady, ve staré Boudově ulici nikdo není.Čekala jsem, že mě jen obejme, řekne že jí to nevadí a nebude to dál řešit.Koukla jsem se na ni a ona se o kousek odsunula.Tímhle gestem mi naznačila, co se bude dít.Zavalila mě otázkama a tvářila se důležitě.Jako by teď šlo o ni, že jsem jí nějak ublížila. "Promiň, ale už se nemůžeme bavit." nechtělo se mi to řešit.Když se semnou nebude bavit ani ona, tak kdo? Nikdo.To se rovnou můžu jít zabít. Příkývla jsem a Amy odešla pryč.

Začala jsem plakat.Jsem na dně.Nemám kamarádku, nemám nic.Všem to řekne a už život vážně nebude mít cenu. Předsudek je ta nejhorší věc.Vím to už delší dobu, jen jsem nevěděla jak jí to mám říct.A ona mě odsoudí jenom kvůli tomu, jaká jsem.nemůžu za to.Nemůžu to změnit.

V pondělí ráno si odemně odsedla.Ani jediný pohled mi nevěnovala.Jako bych umřela.Už patřila ke zbytku třídy.Bylo mi úzko.Na nic.Žádný důvod žít.Holky stály v kroužku a šeptala jim něco.Jediné, co jsem slyšela, bylo "A to je vážně pravda.Řekla mi to sama." bylo mi jasné, o čem mluví.Všechny se otočily ke mně.

Large
 


Cesta za lepším životem

15. may 2013 at 19:09 | Nickie |  Somewhere in Neverland
Při prohrabávání starých složek v počítači jsem s překvapením objevila tuhle povídku, dost stará, kdysi snad na téma týdne…

Příběh vypráví o 15 leté dívce jménem Alice. Její život byl poměrně šťastný do doby, než přešla na střední školu. Musela na internát, pryč z města od svého kluka a svých skvělých přátel ze základky. A tím to všechno začalo. Nové studijní návyky zavinily, že se její skvělý pospěch pomalu začal měnit na nedostatečný. Kvůli tomu přišly problémy s rodiči. Ač se snažila, jak mohla, ve škole se nezlepšila, učitelé na ní měli spadeno. Nátlaky rodičů a šikanujících spolužáků se nedaly vydržet, proto měla Alice často zjizvené ruce i nohy. S nikým se nebavila, neustále se uzavírala sama do sebe a nikdo ji neuměl pomoci. Každý večer se modlila, aby se zítra probudila a zjistila, že všechno byl jen zlý sen. Nic ale nevzdávala, za každým pádem se zvedla a šla dál, jelikož byl její přítel jediné, pro co ještě žila. Rozhodla se, že začne s tancováním, aby neměla tolik času na přemýšlení o svých trápeních. Tréningy měla každý víkend večer. Jednu sobotu, když se vracela na kolej, zahlédla jakousi uličku, tajemnou a na první pohled nebezpečnou.

Emily Ros, part 2.

11. may 2013 at 20:59 | Nickie |  Emily Ros
První stránky úvodu nového deníku o sobě jsem doplnila svojí fotkou a připsala "Tak to jsem já, uvidíme, jak dlouho mi to vydrží!" Nikdy jsem netušila, že mě psaní téhle knihy tak moc chytne. Myslela jsem si, že mě to nebude bavit a brzo to najdu někde zaprášené ve skříni. Omyl, píšu, baví mě to a pořád je toho dost, co bych ještě měla zmínit. Možná bych měla pokračovat o svých zájmech. Jak už jsem se zmínila ráda jezním na bruslích a na kole s Amy. Tím ale jenom zaplňujeme volný čas spolu. Mám i svoje kroužky, teda vlastně jeden, kterému se věnuji už od první třídy. Zpěv. Miluji to. Zpívám ve sboru spolu s dalšími asi 30 lidmi. Máme za sebou dost soutěží a dost výher. Na svůj věk jsem toho i hodně procestovala, když jsme vystupovali, ať už v divadle, nebo v národních operách. Baví mě to a nechci s tím přestat.
Nesnáším tělocvik. Nikdy mi to nešlo, všechno zkazím a už vůbec si sama sebe nedokážu představit dělat nějaký sport. I když možná bych i měla. Ale na to jsem moc líná.

Dál mě baví jazyky, jednou bych se tím chtěla i živit. Ve škole jsem nejlepší v angličtině a teď jsem se dala i na španělštinu, jednou bych možná chtěla umět i nějaký zvláštní jazyk, třeba čínštinu. Ale to je ve hvězdách, je mi 14. Neumím si představit, kde budu, až dostuduji, ale sny mám a velké. Vidím se jako diplomatka nebo překladatelka, prostě důležitá osoba. Udělám pro to, co jenom budu moct. Nevím, kam chci jít na střední školu, stejně mám na rozhodování ještě spoustu času. A v neposlední řadě se k mým zájmům přidalo i psaní. Psaní sem. Nevím, proč to píšu, když je to ničemu, nikdo to nebude číst, ale je to dobrý způsob odreagování a časem si tu budu vylévat srdíčko a psát všemožné myšlenky. Uvidíme.
Large

Emily Ros, part 1.

9. may 2013 at 15:54 | Thizz. |  Emily Ros
"Měla bych asi uvést, kdo vlastně jsem." začala jsem zaplňovat větami první stránky mého nového deníčku. Na co vůbec deníček? Když mi máma donesla dárek k narozeninám, vypadalo to prvně jako kniha. Pak jsem to rozbalila a ležel tam sešit. Prázdný sešit. "Na co mi bude prázdná knížka?" divila jsem se. "Bude to tvůj deníček." první pocity z deníčku byly takové, že žádný psát nebudu. Na co mi to bude si zapisovat svoje zážitky a pocity. Ale po pár dnech jsem si uvědomila, že mám co psát. Mám toho dost. Každým dnem se stane něco, co stojí za zapsání. A tak právě teď píšu. První stránky věnuji mně.

Jmenuji se Emily Rosová a je mi 14 let. Jsem vysoká, vychrtlá brunetka, co má na sobě většinou svůj oblíbený fialový svetr. Jsem nevýrazná osoba, taková tichá myška. Nosím rovnátka. Nejsem oblíbená. Vůbec. Ve škole mám dobré známky a to je možná ten hlavní důvod, proč se semnou ostatní nebaví. Dříve mě dohánělo k slzám, že mě všichni ignorují, že jsem pro ně jako mrtvá, ale zvykla jsem si na to. A taky jsem si uvědomila, že by mohlo být hůř. Taky by mě mohli ztrapňovat a smát se mi. A když to srovnám, ignorování je přece jenom lepší. Mám jenom jednu kamarádku. Trávíme spolu většinu našeho času. Nejraději chodíme na skate nebo na kolo. Ale většinou jen prostě sedíme a povídáme si. Svěřujeme si tajemství, a tak. Jmenuje se Amy, jsme spolu ve stejné třídě. Sedíme spolu na všechny předměty. Jen ona je asi o hlavu menší a má blonďaté vlasy. A taky se s ní lidi ve třídě víc baví. Ale mně to nevadí, nemůžu jí upírat kamarádství s někým jiným.


Tumblr_mhdakmi74y1s0a4soo1_1280_large

Emily Ros introduction

8. may 2013 at 20:49 | Nickie & Thizz |  Emily Ros
Při přemýšlení nad nějakou originální povídkou napadlo adminky vymyslet úplně jednoduchý příběh, s tím, že se budou po kapitolách střídat, co z toho vyleze. Nikde není psáno, že to dopíšeme, nikde není psáno, že vás to bude bavit. První díl napíše Thizz a potom se budeme střídat.

Příběh bude popisovat život školačky Emily, která to nemá zrovna jednoduché, která svoje srdíčko vylévá deníku a důvěřuje nesprávné osobě. Do příběhu se můžete zapojit i vy, psaním nápadů o tom, co Emily dělala, jak se měla nebo koho potkala… Fantazii se meze nekladou a my oceníme každý váš nápad.

Piště názory a podílejte se!
Nickie & Thizz

Dangerous cottage

7. may 2013 at 16:20 | Nickie |  Somewhere in Neverland
Povídka, která oběhla asi 4 blogy... Nyní se dá najít už jen tady.
Z DENÍKU ČERNOBÍLÝCH MYŠLENEK.

Ach ta stará, záhadná chatrč.
Stalo se to dávno. To ještě zebra Kvagga měla šanci na přežití. Nevím, jak jsem se tam dostala. Vlastně nevím ani, proč jsem tam šla. Ze střípků vzpomínek si vybavuji les. Tajemný les. Touha po poznání a láska k dobrodružství a vědě ve mně zakryla všechny známky pochybnosti a strachu. Nikdy jsem na tom místě nebyla, o to víc mě lákalo. Chtěla jsem zase objevit něco nového. Srdce přírodovědce mě nakonec ani nemuselo přesvědčovat, prostě jsem se tam vydala. Vkročila jsem dovnitř čekajíc přírodu, spousty hnízdících ptáků, květin, hmyzu, jako v normálním lese většinou bývá.

Never give up!

5. may 2013 at 20:20 | Nickie |  Somewhere in Neverland
Jako každou noc, i tentokrát jsem šla spát hlavou k oknu, ke sklu, které mi ukazuje panorama města a které mi přináší svit měsíce, co mi ukazuje nádheru noční oblohy. Když nemůžu spát, sednu si a prostě jen tak koukám ven, pojmenovávám hvězdy a sním o dokonalém životě. Sním o tom, že jednou už nebudu muset léčit své trápení ostřím, že mi jednou jizvy ze zápěstí zmizí, že se už nebudu topit v slzách. Sním o tom, že se mi jednou zase vrátí, že tu zase bude se mnou.

Rain is time for reflection.

5. may 2013 at 9:30 | Thizz. |  Feeling cold.
Stála jsem na schodech, totálně promočená kapkami deště a koukala na autobusovou zastávku.Posledních pár lidí nastupovalo do již přeplněného autobusu a já měla jen pár chvil na to, abych seběhla schody a nastoupila.Začala jsem rychle sbíhat schody.Utíkala jsem tak rychle, že jsem si myslela, že se mi zachvíli zapletou nohy a já spadnu obličejem dolů ze schodů.

Nakonec jsem schody brala i po dvou.Cítila jsem kapky deště, jak mi stékají po obličeji.Až moc jsem se zamýšlela nad tím, jak strašně musím vypadat, až jsem se přestala soustředit na zdolávání schodů.Zaplantaly se mi nohy a já spadla..Z tašky se mi vysypaly malovátka, tužky, propisky, sešity a nevím co ještě.Začala jsem všechno rychle zvedat ze země, abych to neměla mokré a špinavé, a v tu spatřím autobus, jak odjíždí.Sedla jsem si na mokrou a špinavou zem a naštvaně sbírala svoje věci.Moje vlastní blbost mě dovedla k tomu, že v dešti sedím na zemi a sbírám svoje věci.

Došla jsem na zastávku a tam jsem si sedla.Snad poprvé za tu dlouhou dobu, co jsem na téhle škole, mi bylo jedno, jak vypadám.Jestli jsou moje vlasy kudrnaté, jestli se mi smyl lesk na rty.Teď jsem to byla doopravdy já.Cítila jsem se úžasně.A taky jsem si začala uvědomovat, že mě tahle škola změnila.Teda ne škola, ale lidé v ní.Nechala jsem se ovlivnit nějakou partičkou,která v mém životě nehraje velkou roli.Jen jsem prostě zatoužila být oblíbená.Zažít to.Jdeš po chodbě a všichni se za tebou otáčí.Mladší studenti touží se stebou bavit.Být vzorem.A kvůli tomu jsem ztratila to nejdůležitější.Sebe.Teď jsem to nebyla já. Úplně jsem kvůli tomu změnila svůj vzhled i chování.A v té chvíli jsem si chtěla ujasnit, kam patřím.K té partě falešných lidí?Nebo chci mít opravdové přátele?

V tu chvíli si vedle mě někdo přisedl.Na první pohled mi nedocházelo, kdo vedle mě sedí, ale pak jsem si to uvědomila.Chodily jsme spolu ještě před tím, než jsem se přidala do "oblíbených" pak jsem mu já kráva dala košem.Koukla jsem na něj a jeho obličej se rozzářil.Usmála jsem se a on mě chytil za ruku.Ten zvláštní pocit v břiše snad nemusím popisovat.Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsem se mu omluvila a všechno jsem mu vysvětlila.Po pár desítkách minut dojel autobus a já se s ním musela rozloučit."Doufám, že tohle není poslední setkání." řekl s úsměvem.Zahřálo mě u srdce a jediné co jsem zvládla bylo přikývnout.Nasedla jsem do autobusu celá zmrzlá, a ujížděla k velkým kopcům.
Large

Where to go next