Never give up!

5. may 2013 at 20:20 | Nickie |  Somewhere in Neverland
Jako každou noc, i tentokrát jsem šla spát hlavou k oknu, ke sklu, které mi ukazuje panorama města a které mi přináší svit měsíce, co mi ukazuje nádheru noční oblohy. Když nemůžu spát, sednu si a prostě jen tak koukám ven, pojmenovávám hvězdy a sním o dokonalém životě. Sním o tom, že jednou už nebudu muset léčit své trápení ostřím, že mi jednou jizvy ze zápěstí zmizí, že se už nebudu topit v slzách. Sním o tom, že se mi jednou zase vrátí, že tu zase bude se mnou.


Kolikrát jsem se pokusila utéct, kolikrát jsem se pokusila odejít z tohohle světa a doufat, že skončím někde, kde mi bude líp, kde ji zase uvidím, kde mě obejme. Máma, chybí mi. Od doby, co zemřela, nemám nic. Ve škole mi ubližují, pro mou postavu, známky stojí za nic. Nemůžu se nikomu svěřit, každý mnou jen opovrhuje. Táta pořád pracuje, abychom měli co jíst, nevídávám ho skoro. Jen když jdu spát a vstávám do školy. Chci zase ty pěkné časy, kdy tu se mnou byla máma, utřela mi slzy a dala důvod k úsměvu. Nechutná mi jíst, nemůžu spát. Usnu vždy jen vyčerpáním a stejně trpím nočními můrami. Jediné, co mě drží chvíli myšlenkami jinde je touha poznat vesmír tyčící se nade mnou a miliony otázek spojené s ním.

Je zajímavé, že ho každou noc sleduji, ale nikdy jsem neměla štěstí vidět padat hvězdu. Nikdy. Věřím v plnění přání, vím, že až někdy nějakou postřehnu putovat neznámem, budu vědět co si přát. Noční sezení u okna mě asi nikdy neomrzí. Přemýšlím tak moc, že mi už zase stékají slzy po tváři, divím se, že ještě nějaké mám. Už když jsem se chystala sáhnout zase po svém jediném východisku žiletce, rozmazaným pohledem jsem spatřila něco, čemu jsem dlouho nemohla uvěřit. Rychle jsem se uklidnila.

Padající hvězda! Zázrak. Zavřela jsem oči a doufala v nemožné. V tu chvíli jsem se po dlouhé době opět dokázala usmát. Z takové maličkosti. Opravdu jsem měla konečně zase radost, aspoň na chvíli. Lehla jsem si a kupodivu hodně rychle usnula. Pokaždé jsem se probudila na hluk a strach ve svých snech, tentokrát ne. Tentokrát jsem se nemusela dívat na svou umírající matku. Místo toho jsem ji ale viděla šťastnou, bez bolestí a bez problémů. Dívala se na mě, usmála se a vysvětlila mi, že chce, aby mi bylo zase dobře, že se mám přestat trápit, protože každá moje slza ubližuje i jí. Řekla mi, že tu bude stále pro mě, každou noc, ale pouze, když já začnu opět žít.

Chtěla jsem jí přesvědčit, že to prostě nejde, že mám problémy se vším a všemi, ale nestihla jsem to. Probudil mě šílený hluk z kuchyně. Sedla jsem si a snažila se najít tomu všemu vysvětlení. Po chvíli mi došlo, že na nějaké otázky prostě odpověď není a já se sebrala a šla se podívat, jaký má táta důvod takhle brzy ráno rachtat. Nepoznávala jsem ho, smál se od ucha k uchu, hned se na mě vrhnul a začal mě objímat. Nechápala jsem a tak mi vysvětlil, že dostal nabídku na koupi bytu, lepšího a daleko levnějšího. Nemusel by být tak dlouho v práci a mohli bychom trávit víc času spolu. Po chvíli se zarazil a řekl, že to odmítne, že se přece uprostřed školního roku nemůžu přestěhovat na druhý konec města.
Hned jsem ho ale přesvědčila, že rozhodně chci jít jinam, chci poznat nové lidi a nové prostředí. Měla jsem pouze podmínku, že potřebuji mít postel u okna. Zasmál se a přikývnul. Po pár dnech přišlo stěhování. Z nového bydlení jsem sice nadšená moc nebyla, ale časem jsem si zvykla a začalo se mi tam líbit. Je to úplně něco jiného, než život před několika týdny. Ve škole byl o dost lepší kolektiv a já si dokonce našla kamarádku.

Jedna jediná osudová noc a padající hvězda mi zase vrátila chuť do života, dala mi důvod se radovat. A víte co? Je mi dobře! Táta na mě má víc času, chodíváme spolu ven, mám v něm velkou oporu a on ve mě. Mámu od toho večera potkávám každou noc ve svých snech. Říkám jí úplně všechno a ona mi zase pomáhá zvládat to tu. Naučila jsem se, že není čas ztrácet čas. Jdu dál a neohlížím se. Je to těžké, ale přineslo mi to i spoustu dobrého. Naučila jsem se, že se mám spoléhat pouze sama na sebe, prožívat každou minutu, protože někdy už může být pozdě začít žít. Naučila jsem se radovat se z maličkostí a budovat si lepší zítřky. Naučila jsem se řešit problémy jinak, než ubližováním si. Naučila jsem se ŽÍT!
 

1 person judged this article.

Comments

1 Kiki Kiki | Email | Web | 6. may 2013 at 20:03 | React

Pane bože! Je neuvěřitelné, jakým způsobem dokážeš přenést své myšlenky na papír... Nic tak plné citů a emocí jsem už dlouho nečetla... Běhal mi mráz po zádech, jednu chvíli jsem měla i slzy na krajíčku. Krásně napsané, jestli je to pravdivé, tak musím říct, že jsi to zvládla skvěle! Opravdu mi Tvůj článek vyrazil dech...

2 pavel pavel | 6. may 2013 at 23:21 | React

Je to z tvého života, nebo jen fikce?

3 Helena Helena | Email | Web | 7. may 2013 at 10:29 | React

Pokud je to Tvůj příběh,tak se velice těším s Tebou.

4 Nickie Nickie | Web | 7. may 2013 at 14:31 | React

Příběh jsem si vymyslela:) a děkuji moc:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement